Vyhledávání

RUCH Řevnice

RUCH Řevnice
Nové očkovací centrum Dobřichovice. Foto Neubert.cz

Nové očkovací centrum Dobřichovice. Foto Neubert.cz

Dvě cesty

Vzpomínka na Josefa Beneše

Říká se, že není nad to mít dobrého souseda, ba že dobrý soused je nad zlato. Souhlasím zcela, celý svůj ženatý život jsem měl za souseda pana inženýra Josefa Beneše. Pro mne to bylo terno. Sice jsme spolu nehraničili, ale stačilo přejít z naší ulice na Mníšeckou, později jsem si troufnul projít i zadní bránou, zahrádkou a zazvonit. "Co potřebuješ? Pane inženýre, u nás je tma. Jak to? No zapojil jsem to (leccos) a škrt,  nesvítíme. Nu, tak se na to podíváme." Musím přiznat, že technicky vyspělý moc nejsem, ba přiznám-li celou pravdu, jsem technický antitalent. A on přišel, otevřel skříňku s pojistkami, vztáhnul do ní ruku, a já jsem přesvědčen, že řekl v duchu jako Stvořitel "budiž světlo", a bylo. Později mě sice poučil co udělat s jističi, ale to, že něco nefunguje, byl dobrý důvod, aby k nám přišel. Když totiž uvedl do chodu elektrickou energii naší domácnosti,  na chvíli se posadil. A vyprávěl. Byl živoucí řevnická kronika, znal lidi, události, děje. Bylo rozkoší ho poslouchat. Nezdržel se však dlouho - "musíme si udělat čas, přijdu, popovídáme si." Nepřišel. Byl to člověk  práce, stále byl někde zapotřebí, nejen u takových neználků jako já, ale nezměrně mnoho vykonal pro obec. A to nejen tak, že by jako pan inženýr vyprojektoval, neváhal pak vzít krumpáč a ten šlic  pro kabel vykopat. Vědělo se, že má v poslední době zdravotní potíže, ale když jsem  se to ráno se dozvěděl, že zemřel, nemohl jsem se s tím srovnat. To že už jako kolem mne neprofrčí v kloboučku na kole a nezahlaholí zvučně "nazdar"? Ach, jsou lidé, u nichž si smrtelnost nepřipouštíme. O to víc nás skutečnost zaskočí. Ten den jsem šel do Lesního divadla po cestě pro současnou veřejnost zcela samozřejmé. Uvědomil jsem si, že je to vlastně Benešova cesta, díky němu existuje celkem pohodlná a osvětlená. On má zásluhu i na dnešní podobě divadla. Zpět jsem sešel jinudy. O několik metrů dál, souběžně, je zapomenutý, téměř zarostlý úvoz. A přitom to není tak dávno, co po něm byl jediný přístup do Lesního divadla. Tehdá početné publikum s sebou nosilo baterky, neboť jediným osvětlením při zpáteční cestě byly svatojánské mušky. Po té cestě chodíval mladý a jarý se svými tehdejšími divadelními kolegy - Evou Machačovou, Anikem Tučkem, Marií Křivánkovou, tátou Fričem a paní Fričovou, Boženkou Strakovou a mnoha dalšími. Je to vlastně také jeho cesta, neosvětlená, ale ta atmosféra, tak  prazvláštní. Je už mezí nimi, mezi těmi, které prosíme před každým představením, aby nepršelo, abychom  příliš nebreptali, aby přišli diváci. Je mezi nimi a my, co jsme zůstali, to víme. Ale co si počnu až u nás zase vypadne elektrický proud?

Ivo Tamchyna 

Vytvořeno 20.9.2015 9:33:18 | přečteno 122x | ernest
 
load