Vyhledávání

RUCH Řevnice

RUCH Řevnice

Nové očkovací centrum Dobřichovice. Foto Neubert.cz

Řevnice mají příjemné měřítko

Městská rada nově ustanovila funkci městského architekta a jmenovala do ní ing. arch. Dariu Balejovou. Jejím úkolem bude především odborné poradenství v otázkách architektury a urbanismu v Řevnicích, dohled nad tvorbou veřejného prostoru či návrhy a realizace drobných obecních staveb. Jednu takovou už pro město navrhla a další právě připravuje.

Mohla byste o sobě říct pár slov?
Pocházím z Brna, studovala jsem v Praze. Po studiích jsme s manželem (také architektem) hledali místo mimo Prahu, kde bychom mohli zakotvit. Nějaké hezké místo v dosahu vlaku a některého městečka na Berounce. Nakonec jsme postavili dům pod rovinským kopcem těsně za hranicí Řevnic. Zde žijeme již 8 let, a byť administrativně patříme k Rovině a tím pádem k Hlásné Třebani, prakticky žijeme v Řevnicích. Máme tři děti, dvě mladší chodí do řevnické školy, nejstarší na gymnázium do Prahy. Patříme tedy k těm mnoha novousedlíkům, kteří si splnili sen o vlastním domově, a pomalu zde zapouštíme kořeny.
Jaké jsou vaše profesní zkušenosti a praxe?
Studovala jsem na fakultě architektury ČVUT, převážně u profesora L. Lábuse. Krátce také na ENSA ve francouzském Nantes. Pracovala jsem tři roky v architektonické kanceláři Ian Bryan Architects a dva roky v pražském atelieru architektky Evy Jiřičné. V posledních letech pracuji samostatně na drobnějších zakázkách. Věnuji se také různým nestavebním architektonickým úkolům: společně s architektkou Šárkou Sodomkovou pořádáme architektonické workshopy pro školy, Dny architektury, píšeme články atd.
S paní architektkou Sodomkovou učíte také na fakultě architektury ČVUT. Co vám práce se studenty dává?
Společně vedeme atelier ZAN (základy architektonického navrhování). Provázíme studenty prvního ročníku jejich úvodním projektem. Mají za úkol navrhnout malou stavbu tak, aby dobře sloužila, zapadla do kontextu, byla proveditelná, cenově přiměřená atd. To všechno musí prezentovat, obhájit a časově i nervově zvládnout. Práce se studenty je velmi stimulující a obohacující. Umožňuje vidět architekturu z perspektivy, která se v běžné praxi někdy téměř vytrácí, a tím si připomínat, proč a co dělám a zda je to správné. Nakonec pak musím potvrdit zkušenost, že člověk má být do čtyřicítky se starými a po čtyřicítce s mladými...
Jak vnímáte Řevnice jako místo pro život?
Mám Řevnice ráda kvůli jejich příjemnému měřítku: není zde shon jako v Praze, ani mrtvo jako na vsi. Od městské atmosféry náměstí je to pár kroků do lesa a do krajiny, protože město bylo ušetřeno satelitní výstavby, která tuto blízkost ruší. Vlakové spojení s Prahou je komfort, kterého si cením, výlukám i závorám navzdory. Je zde zázemí pro všechny životní situace: škola, hospoda, doktor, kino, obchody, kostel i hřbitov. Příjemné místo pro život dělají z Řevnic i všechny okrašlující, sportovní, pečující a zábavní spolky, co jich jen je. Příliv nás – nových obyvatel – je toho všeho dokladem.
O „kvalitě“ města obvykle nejvíce napoví stav a podoba veřejného prostoru.
Veřejný prostor má několik rovin: je to „obývák“ komunity – náměstí, nároží, ulice, pěší i dopravní tepny, hřiště, parky. Místa, která slouží všem, a o něž se stará obec. Dále je to prostor „před vlastním prahem“. Ten není nutné vždy osobně zametat podle známého úsloví, je však neméně důležitý a jeho podobu může do jisté míry kultivovat každý z nás. A konečně veřejný prostor se také odehrává na úrovni mezilidských, sousedských a veřejných vztahů. Kultivaci všech tří rovin považuji za velmi důležitou a řekla bych, že Řevnice v tomto ohledu čeká ještě mnoho práce.
V popisu vaší práce jsem se dočetl, že máte dohlížet na tvorbu veřejného prostoru například z hlediska mobiliáře, osvětlení atd. Jaké jsou vaše představy?
Pokud se ptáte na nějakou konkrétní značku či design, tak samozřejmě mám své oblíbené či osvědčené. To však neznamená, že lze dát cokoliv kamkoliv. Mobiliář vždycky doplňuje charakter místa. Může ho podpořit v noblese, velkorysosti, či v obyčejnosti, utilitárnosti. Může fungovat i naopak, kontrastně. Pro mne je při výběru důležitá určitá přiměřenost. Když použiji přirovnání k autům: nežádat mercedes, kde by stačila škodovka, a zároveň necpat škodovku, kde je vhodné místo pro mercedes...
Měla byste pro město navrhovat drobné úpravy staveb a různých doplňkových architektonických prvků. Už jste něco z toho realizovala?
Moje angažmá jakožto obecního architekta začalo de facto loni, kdy jsme s Tomášem Chaberou jakožto rodičovskou brigádu navrhli a realizovali (především Tomáš Chabera) přístřešek pro koloběžky před prvním stupněm ZŠ. K tomu se potom logicky přidala úprava havarijního stavu přilehlého vstupu do školy. Nyní zpracovávám projekt úpravy nároží druhého stupně ZŠ, jehož cílem je oprava a zpřístupnění krásné terasy u školy. Bude obnoven původní boční přístup ke škole z ulice Legií a celý prostor bude propojen s předprostorem školní jídelny. Žáci sem také umístí prvky zmenšené naučné stezky a poznávací stanoviště, které vyrobili. Záměrem je obnovit fungování celého prostoru a vytvořit místo, kde bude příjemné a praktické čekat na spolužáky po obědě, na děti po vyučování nebo jen posedět cestou k blízkému lesu. Takové zobytnění ulice. S realizací se začne na podzim.
Dopravní situace ve městě není ideální. Jaký máte názor na větší využití jízdních kol a zpomalování automobilové dopravy?
Dopravní situace je vždy složitý problém. Chceme žít v zahradním městě, kde děti bezpečně pěšky dorazí do školy, zároveň k automobilovému provozu v ulicích sami přispíváme. V evropských městech je tendence podporovat obyvatele, aby – pokud mohou – zvolili jinou dopravu než auto. A to nejen negativně (zákazy, jednosměrky, omezené parkování atd.), ale především pozitivně – jet na kole po městě je tam pohodlnější než autem. Větší využití jízdních kol podporuji a osobně aplikuji, recept na řešení dopravní situace však nemám. V tom musí každý architekt spolupracovat s odborníky na dopravu. Zkušenosti však ukazují, že pro život jsou příjemná ta města a místa, kde je měřítkem pěší člověk, ne auto.
Předpokládá se vaše účast v různých výběrových komisích na stavební projekty města. O vítězích v nich často rozhoduje cena. Co je rozhodující pro vás?
Řídit se při výběru čehokoliv pouze cenou, je ošidné. V každém internetovém obchodě si dnes lze nastavit srovnání, co za jakou cenu dostanu. Je pak na mně, abych vyhodnotila, co mi za tu nejnižší nebo nejvyšší cenu stojí. Já jsem architekt a při podobných příležitostech bude mým úkolem „hlídat“ hlediska, která se týkají architektury: co se nabízí, zda je to vhodné, proveditelné, přiměřené a jaké hodnoty to přináší či naopak bere veřejnému prostoru, krajině. V podobném rozhodování však hrají kromě ceny a architektury roli také další hlediska (reference, důvěryhodnost atd.). K tomu slouží komise, aby byla všechna kompetentně zvážena.
Součástí vaší činnosti jsou i besedy s občany města na téma architektury a urbanismu. Jak si takové besedy představujete?
Asi nemáte na mysli ty bezproblémové, vzdělávací či zábavné besedy typu Den architektury, ale spíše ty výbušnější, kdy se řeší témata typu úprava náměstí či územní plán. Nepovažuji se v tomto oboru ani zdaleka za odborníka. Za klíčové ale beru, že se na besedě nemáme cítit jako oběti „druhé strany“ (architekti, kteří jsou předhozeni rozhořčeným občanům, či občané konfrontovaní se změnami, ke kterým nemají důvěru). Existují nástroje, jak občany dlouhodobě zapojit do procesu, aby pomohli najít konstruktivní řešení, jak získat názor těch, kteří třeba jen nechtějí mluvit na veřejnosti. Vyžaduje to samozřejmě velmi pečlivou přípravu a hodně pevné nervy.

Jan Schlindenbuch

Vytvořeno 25.8.2016 15:53:39 | přečteno 724x | matej.bartak
 
load