Vyhledávání

RUCH Řevnice

RUCH Řevnice

Nové očkovací centrum Dobřichovice. Foto Neubert.cz

Výlet třicátý třetí: Tajné místo

Blízké okolí Řevnic skýtá k pěším výletům a vycházkám spoustu dobrých míst. Některé z nich jsem se pokusil přiblížit v předchozích příspěvcích. Zároveň však vím, že ač se procházím po cestách i pěšinách mnoho let skoro každý den, všechny zajímavé cíle jsem ještě nevyčerpal. Mnohá pozoruhodná místa jsou běžným očím neviditelná a cestu k nim nachází jen ti, kterým přirostla k srdci. Pokud o nich někdy vyprávějí, tak jako o svých tajných místech.

Krajiny

Líbí se mi myšlenka vnějších a vnitřních krajin, kterou uvedl geolog Václav Cílek ve svých knihách. Myslím si, že tajné místo, nebo chcete-li místo, na které se rádi vracíte, je průsečíkem těchto dvou světů. Ať je tím místem kavárna či katedrála uprostřed rušného města, nebo zapomenutý kopec s neočekávaným výhledem, případně opuštěná louka daleko v krajině za posledními domy. Již antický člověk věřil, že každé takové místo má svého ducha – genia loci, který společně s okolím vytváří neopakovatelnou atmosféru charakteristickou jen a jen pro dané místo. Někoho osloví hned, jinému uniká i dlouhá léta. Přesto věřte, že tam je.

Tajné místo

Vyrážím brzy po rozednění. Chci být na místě včas. Stoupám ještě ospalým městem podél plotů velkých vil. Za poslední z nich nacházím zapomenutou úvozovou cestu vedoucí prudce vzhůru. Vymleté kamení mi brání v rychlé chůzi. Přesto se za chvíli dostanu na malý hřeben nad Řevnice. Když se ohlédnu přes údolí, vidím v oparu věžičku Karlštejna. Cesta se mění v pohodlnou stezku. Popadané jehličí z modřínů pokrývá její povrch a jde se měkce. Vykračuji po vrstevnici podél nedávno vysázeného lesa. Za ním se cesta začíná svažovat do jednoho z brdských údolí. Sestoupím až k potoku a skrz průrvu ve skále pokračuji proti proudu potoka. Cestička začne prudce stoupat bahnitým svahem nad potok. Pode mnou meandruje v úzkém údolí červený proud. Pokračuji stále vzhůru. Překročím jednu z velkých lesních cest protínajících naše lesy a šplhám po kamenitém hřebenu. Prodírám se skrze ostré trávy a maliní ke hraně skály. Les se najednou otevře. Mezi pokroucené borovice vniknou sluneční paprsky. Dojdu až na skalnatou hranu. Za zády mám zelený les, nad hlavou modrou oblohu a pod sebou bílou mlhu. V dálce z mlžného oparu vystupují jako ostrůvky další brdské vrcholky. Připadám si, že stojím na konci světa. Mnohokrát jsem se vydal na cestu pro tento jedinečný vzácný okamžik. A jen jedinkrát se mi podařilo přijít včas.

Na své cesty se vydáváme, abychom prožili malé dobrodružství. Potěšili mysl neopakovatelným momentem, zapomněli na každodenní starosti. Nebo alespoň povzbudili tělo fyzickou námahou, zrychlili tep stoupáním do kopců. Po návratu pak uchovali vzpomínku na jedinečný den. Někdy je těžké vyrazit, ale pokud jste již na cestě, přeji vám, ať se vám jde radostně. A nezapomeňte aspoň na chvíli zabloudit.

Zdeněk Valeš

Vytvořeno 4.2.2019 9:55:24 | přečteno 381x | matej.bartak
 
load