RUCH Řevnice

Veškerými dostupnými historickými prameny se zřejmě myslí pouze česká vydání s převahou normalizačních publikací, píšících v duchu kritiky o reakčních silách (např. Válka na Balkáně str. 127) ovšem s nelichotivým dovětkem, že o necelých deset let již titíž autoři v Dějinách Srbska (str. 451) označují Dražu za odhodlaného a statečného generála. Dle mého soudu jistě kontroverzní období dějin na objektivní zpracování tak teprve čeká, ale již jsou k dispozici diplomové práce nastupující mladé generace historiků nezatížené marasmem totalitní éry. Pokud jsem obviňován ze lži, předpokládal bych, že bude snaha konkrétně uváděné úspěchy protifašistického odboje příslušníků JVuO fakticky a nikoli ideologicky vyvracet. Odvolávání se na vzpomínky je velice ošidnou záležitostí, neb ty se píšou proto, aby legitimizovaly činění a zejména prohřešky autora, kterých měl britský premiér pohříchu více než dost. Sira Winstona ukazuje v úplně jiném světle než jeho jistě brilantní a emotivně graduované přednesy projev amerického prezidenta Ronalda Reagana k výročí Mihailovićova skonu „...mimo vší pochybnost se ukázalo, že obojí, svoboda a čest, trpí, když jsou pevně stanovené závazky obětovány falešným nadějím, že agresora lze usmířit zřeknutím se přátel!“ Odkaz na Stalina lze však jednoznačně hodnotit jako neznalost problematiky. Ten své protihráče, myšleni právě Churchill a Roosevelt, nejen výsledky převyšoval více jak o třídu, což bylo ovšem plodem jeho neobyčejně disciplinovaně a takticky vedeného úsilí na poli diplomatickém v součinnosti s praktickým prováděním postupné, zejména v počátcích skryté komunizace. Do toho spadalo jak udržování vztahů s nekomunistickými představiteli (přesně ovšem do okamžiku převzetí moci), tak třeba i do maličkostí vedená kritika Titových soudruhů ohledně nošení rudé hvězdy na lodičce s výtkou nechtěného předčasného prozrazení záměrů! S tím vším měla i naše exilová politická a vojenská reprezentace, na čele s p. prezidentem Benešem počínaje hlavně rokem 1943, svoje bohaté, v únorovou tragédii vyústivší neblahé zkušenosti! Ideovou spřízněnost s fašismem vykazuje komunismus, což lze zdokumentovat i na předválečném vztahu Komunistické strany Jugoslávie k Ustaše. Pokud by tomu tak bylo i u příslušníků JVuO, lze si jen těžko představit, že by Dražovi, coby jejich vrchnímu veliteli, byl r. 1943 Charlesem de Gaullem udělen Válečný kříž či americkým prezidentem Trumanem r. 1948 in memoriam jedno z nejvyšších amerických vyznamenání řádu Záslužné legie! Naprosto nelogické, hraničící s paranoiou, by potom ovšem bylo jednání německé komandatury, která by zcela nesmyslně nechala popravovat pro ni pracující kolaboranty a zrádce po tisících, jak dokládají desítky vyhlášek (četnici jsou zde uváděni pod pojmem bandy DM)! A proč, ať už generálové SS a šéfové srbského gestapa A. Meyssner a W. Fuchs nebo zástupce civilní okupační správy H. Neubacher, vypověděli před poválečným soudem v Bělehradě již v titovské režii, že nepřítelem číslo 1 byli četnici, když si tím jenom evidentně přitěžovali? Obdobně svědčil o osobní Hitlerově direktivě z r. 1943 dopadnout Mihailoviće za jakoukoli cenu i generál Löhr, velící jihovýchodní skupině armád E. Ke zvýšené motivaci aktivit skutečných domácích quislingů potom byla v létě téhož roku vypsána odměna 100 tisíc říšských marek ve zlatě za informace vedoucí ke generálově dopadení, tedy metoda použitá i u nás během heydrichiády. Je jen charakteristické, že hlavním žalobcem byla v momentě těchto svědectví okamžitě přerušena výpověď! Je jen charakteristické, že hlavním žalobcem byla v momentě těchto svědectví okamžitě přerušena výpověď! Za nejlepší závěr mé odpovědi na kritický dopis mi dovolte znovu zvolit pasáž projevu osoby vskutku nejpovolanější, již vzpomínaného vítěze nad komunismem, 40. prezidenta USA, Ronalda Reagana: „Tragický konec Draži Mihailoviče nemůže vymazat památku jeho hrdinského a často osamělého zápasu proti dvojí tyranii, která postihla jeho národ, proti nacismu a komunismu. Věděl, že totalitarismem, ať již se nazývá jakkoli, končí svoboda. Tím se stal symbolem vzdoru pro všechny po celém světě, kteří museli bojovat v podobném hrdinném a osamělém boji proti totalitarismu. Mihailovič patřil Jugoslávii, jeho duch však nyní patří všem těm, kdo jsou hotovi bojovat za svobodu!“

Ing. René Kazda