RUCH Řevnice

Do dnešního dne si stále kladu otázku, proč nás řevnické konšelstvo, které si za celý rok nenašlo cestu do školy, obšťastnilo návštěvou právě poslední den školního roku. Tento den patří přeci dětem, učitelům a rodičům. Po velice milém a slavnostním rozloučení s dětmi a rodiči ve své třídě jsem odjela na rozloučení s kolegy na 2. stupeň, kde jsme měli poslední krátkou poradu, na které jsme vyslechli poděkování pí. ředitelky za celoroční práci a přání krásných a zasloužených prázdnin. Vtom vstoupila do třídy četa několika mužů a jedné paní. Byli to členové RM Řevnice. Nesli květiny, takže jsme si mysleli, že nám jdou též za naši práci poděkovat. V okamžiku, kdy jeden z nezvaných začal cosi blábolit o školské radě, myslela jsem si, že si dělá legraci. Přesto, že ho nikdo neposlouchal a většina mu ani nerozuměla, povídal a povídal. Nám zatím vadly kytice od dětí v autech a roztékaly se bonboniéry. (Bylo veliké vedro). Vstup těchto lidí mezi nás mi připomněl slony, co šlapou v porcelánu. Tito lidé se sem v tento den nehodili, jejich vystoupení bylo trapné, nevhodné, necitlivé, nestandardní (slovo, které tak rádi používají), směšné (kdyby nebylo té nešťastné události, že pí. ředitelka zkolabovala). Mnohé z kolegů už nikdy neuvidím a je mi líto, že jsem se s nimi nemohla nálež itě rozloučit. Představovala jsem si odchod do důchodu důstojněji. Vážení radní, jestli jste nám chtěli pokazit poslední školní den a slavnostní atmosféru, tak se vám to podařilo. Velice vám děkuji. Do nového školního roku přeji všem kolegům a kolegyním, zejména pak vedení školy, klid, který je k náročné pedagogické činnosti nezbytně nutný. V řevnické škole se mi pracovalo výborně a budu ráda vzpomínat. Jen ten poslední den se budu snažit vymazat z paměti.

Eva Řezníčková