RUCH Řevnice

Patrně si občané kladou otázku, co za tím všechno je, proč je pořád kolem školy tak rušno. Sama si tuto otázku často kladu, protože pracuji na víc než sto procent, škola má mnohem vyšší úroveň než před několika roky, hospodaření školy je v pořádku, sbor je složen z aprobovaných odborníků, kteří se dětem poctivě věnují, jídelna vaří chutně, ve škole je čisto, pořád přibývají moderní pomůcky – a to vše i přes skutečnost, že se škole stále snižuje rozpočet. Samozřejmě je stále co zlepšovat. Pochopitelně nelze vyhovět všem se vším a asi nikdo neočekává, že budou spokojeni všichni se vším. Třeba rodič nadaného dítěte, případně jediného, by byl  rád, kdyby měly děti více domácích úkolů, protože chce své dítě zabavit a rozvinout,  jiný rodič, třeba který má dítě ve střídavé péči, preferuje, aby děti neměly úkoly téměř žádné, protože neustálé stěhování přináší spoustu organizačních problémů. Některý rodič je velmi rád, když může dítě poslat na školní výlet, lyžařský kurz či adaptační pobyt, jiný rodič zase nestojí o taková zpestření a může je považovat za zbytečnou zátěž rodinného rozpočtu. Některý rodič je třeba rád, že může díky škole nakoupit pracovní sešity či jiné pomůcky se slevou, jiný rodič nemusí důvěřovat skutečnosti, že je zboží skutečně kvalitní a levnější a raději by si zajel do Prahy zboží obstarat samostatně. Některý rodič je rád, že jeho dítě díky škole navštíví divadlo či koncert za poloviční cenu, jiný rodič takové akce nepovažuje za nutné a nesouhlasí s jejich zařazováním do výuky. Někomu může připadat hodnotné, když žáci školy zasadí strom a starají se o něj, někomu může vadit, že dítě přijde domů se zablácenými botkami. Někdo může považovat projektové dny za jakousi „flákárnu“ nebo „volný“ den, někdo další v tom může vidět způsob, jak vést děti k samostatnému myšlení a získávání kompetencí důležitých pro život. Takto bychom mohli pokračovat do nekonečna. Uvedené příklady mají být jen ukázkou toho, co všechno pracovníci ve vedení školy řeší – a není to jen případ pracovníků vedení řevnické školy. Stejné problémy jsou fenoménem na všech školách a není tomu tak proto, že by přístup škol byl tak problematický, ale proto, že žijeme v době, kdy všichni hovoří do všeho a lidé pracující ve školství jsou navíc v nezáviděníhodné situaci, neboť do jejich práce hovoří všichni často i s despektem. Srovnáme-li zaměstnání učitelů s jiným, jistě všichni dojdeme k závěru, že bychom nikdy neradili chirurgovi,  jak má postupovat při operaci žlučníku, elektrikáři, jaký má dát jistič či kabel, expertovi na IT, jak má vyměnit součástku v počítači apod. Škola je v tomto ohledu opravdu jiná a v případě, že nemá podporu zřizovatele, nemůže se sama obhájit a ustát všechny problémy, které pochopitelně při práci s lidmi vznikají. V článku „Motám se kolem divadla…“ píše Roman Tichý, že by se měla zlepšit komunikace školy a jejího zřizovatele. S tím naprosto souhlasím. Není možné, aby ředitelka školy písemně požádala Radu města v červnu o poskytnutí harmonogramu prací, které mají v souvislosti s výměnou topení proběhnout v budově 1. stupně během letních prázdnin, a dosud nedostala žádnou odpověď. Takže např. organizace malování a voskování podlah je značně komplikovaná, dělá se na etapy, čeká se, jak si situace asi vyvine, a kdy si to ředitelka nebo školník nějak sami zjistí. Přes všechny uvedené komplikace je však třeba poděkovat městu za výměnu topení v budově 1. stupně,  jehož původně neefektivní a nebezpečný stav začal velmi důsledně řešit Ing. Drvota. Bohužel je stále dost záležitostí v neuspokojivém stavu. Určitě nenechá pracovníky školy v klidu skutečnost, že zástupci města za Školskou radu požádají o předložení výsledků testování žáků, k čemuž je třeba podepsat prohlášení o náležitém nakládání s citlivými údaji, a dodnes toto podepsané prohlášení zástupci města za Školskou radu škole nevrátili, ačkoliv zpráva o výsledcích žáků byla předložena okamžitě i s potřebným prohlášením a písemnou žádostí o jeho navrácení škole a zdůvodněním náležitého postupu při svěřování výsledků žáků třetí osobě. Stejné je to s písemnými žádostmi o vyjádření ke kapacitě školy a ke kapacitě školní jídelny, které byly rovněž zaslány Radě města ředitelkou školy v červnu. Dodnes vedení školy neobdrželo odpověď, dokonce v posledních měsících už nedostává ředitelka školy při rozesílání v kopii ani zápis z jednání Rady města, ačkoliv ještě donedávna tomu tak bylo, zvláště, když se tam psalo o nějakém rozhodnutí ohledně školy. Nakonec se ale vedení školy ve zpravodaji Dobnet přeci dočte o tom, že několikaleté upozorňování na nedostatečnou kapacitu školy nebylo úplně marné a že se snad podaří vybudovat dvě třídy nad úřadem. Ohledně kapacity jídelny je to také o komunikaci. Ředitelka školy od začátku roku 2012 řeší situaci kapacity jídelny a s tím spojený nákup nových spotřebičů, díky nimž by se podařilo kapacitu jídelny navýšit, aniž by to město stálo jakékoliv finance a ušetřila by se i elektrická energie. Nákup spotřebičů by si hradila jídelna díky své hospodářské činnosti sama. Ředitelka školy poskytla městu pět nabídek od firem, z nichž bylo možné vybírat tu nejvhodnější pro nákup spotřebičů. Ovšem nakonec proběhlo vše jinak, městem bylo vypsáno nové výběrové řízení, které bylo nakonec v červenci zrušeno, takže se patrně kapacitu navýšit hned tak nepodaří a jídelna bude muset své strávníky „škrtat“, a tudíž na tom bude i finančně hůř. A abychom se vrátili k té komunikaci – dosud nikdo z vedení města nekontaktoval nikoho z vedení školy, aby s ním probral zrušení zmíněného výběrového řízení a třeba vytvořil plán, jak vše v dohlednu vyřešit. Žáky jídelna do své kapacity s přehledem pobere, ale kdo navaří pro školky, pro penzion a další strávníky? Na místo toho se zřizovatel školy snaží zasahovat do personálních otázek  (tady může být jádro pudla našeho problému v komunikaci), jejichž řešení dle legislativy spadá do kompetence ředitele školy. Ředitelka školy neustále čelí nařčení, že vyhazuje lidi, dokonce se na konci letošního roku přišlo vedení města demonstrativně rozloučit s učitelkami, které letos ze školy odcházejí – a to z vlastního rozhodnutí, za dalším postupem v kariéře, za vzděláváním, do důchodu apod. Ale protože nám vázne komunikace, vedení města nezískávalo informace o důvodu a počtu odcházejících učitelek u vedení školy, dokonce ani ředitelce školy nesdělilo důvod či účel schůzky s pedagogy, která se měla konat z nařízení starosty. A tak se stalo, že úplně neseděl počet květin a počet odcházejících učitelek. Kdyby se celá záležitost dobře předem naplánovala, mohl být položen základ pěkné tradici, kdy zástupci města přijdou poděkovat učitelům (a třeba ne jen odcházejícím) za práci, kterou pro naše děti na škole odvedli. Mohli se tak vyvarovat trapné situaci, která rozhodně nepřispěla ke zlepšení vztahů se zaměstnanci školy, neboť většina učitelů tak bohužel nabyla dojmu, že aby se dočkali uznání ze strany zřizovatele, musí ze školy odejít. Navíc komentář z úst zástupců města na této schůzce, že naši školu opouštějí ti nejlepší, se většiny pedagogů pochopitelně dotkl. Toto nebyla hezká tečka za celým maratonem školního roku. Snad bude ten příští ve znamení lepšího vzájemného porozumění a do popředí zájmu všech zúčastněných se opět vrátí naše děti. Moc rádi pro ně pracujeme.

Mgr. Štěpánka Rajchlová