RUCH Řevnice

„Rukulíbám milostpaní, jak se daří paní matince?“ „Klaním se, co Vaše živnost?“  Kouzlo nechtěného vrátilo dobu zpět. Kvůli rekonstrukci se na několik týdnů pro auta zavřela Revoluční ulice a před prvním stupněm školy vzniklo rušné korzo. Chodím nyní do školy rád. Slunce rozpouští mlhu v údolí, proud dětí se valí bez obav ulicí, s mnoha rodiči se pozdravíme a usmějeme se na sebe. Takhle by měl den začínat.

V Mírové ulici je oproti tomu zákopová válka o parkování. Snad je jen dočasná a po skončení opravy se vše vrátí do starých kolejí. Zmizí ale i korzo a to je škoda.

Každý pohyb má svůj rytmus a své možnosti – pěšky, ze sedla, za volantem - vždy vnímám okolní krajinu a kolemjdoucí trochu jinak. Koupil jsem si nedávno knížku fotografií staré Prahy. Všechny ulice na fotografiích jsou nějak podivně prázdné: chybí na nich auta. Auta jsou dnešní realitou, pomocí a usnadněním. Jen jsme trochu pozadu s určováním pravidel, aby auto jako nástroj zároveň neomezoval naši svobodu. Mnozí tak vozíme děti do školy autem proto, aby je jiná auta cestou nesrazila.

Nevšední situace bývají inspirativní. Z Revoluční ulice nemusí být zrovna korzo, ale mohla by to být jednosměrka s pruhy pro cyklisty. Nový asfalt ve Školní ulici dnes vybízí k akceleraci. I tady mohly být cyklistické pruhy, zálivy pro parkování aut a před školou třeba květináče, které vozovku zúží. Občas je nám řidičům potřeba nějak připomenout, že zdánlivě ušetřené minuty jsou zaplacené strachem ze zranění dětí.

A tak mě napadá, že při projektování oprav místních komunikací bychom neměli zapomínat na to, aby děti mohly chodit do školy.

Ondřej Skripnik