Vyhledávání

RUCH Řevnice

RUCH Řevnice
Nové očkovací centrum Dobřichovice. Foto Neubert.cz

Nové očkovací centrum Dobřichovice. Foto Neubert.cz

Lesk a bída Řevnic

Běžný pracovní den. Ráno vás probudí cvrlikání ptáčků, ale z postele se nechce. V hlavě se začnou rojit první myšlenky na práci. Převalujete se z boku na bok, až vás pak neúprosné zvonění budíku vytáhne z postele ven. Následuje obvyklá honička s časem. Všichni to známe: „Kdybych vstal/a o pět minut dříve..."  Tak takto začal i můj dubnový pátek. To jsem ještě netušila, co všechno ten den zažiju. Kromě obvyklé jízdy autem do práce po silnicích "osmé" třídy, devíti hodin strávených vyřizováním emailů a zpětným drkocáním domů, mě napadlo, že bych mohla trochu stresu upustit rychlým pohybem na čerstvém vzduchu. A proto si jdu zaběhat. Hned na začátku obvyklé trasy mě napadne změnit směr a vydat se protentokrát třeba Havlíčkovými sady. Po pěti minutách vidím, že nejsem zrovna dvakrát v kondici a tak běh střídám s rychlou chůzí, nu což, na maraton se ještě nechystám. Přeběhnu hlavní silnici a probíhám mezi domky v ulici 5. května. Najednou uslyším z jednoho staršího obydlí volání o pomoc. Běžím ze setrvačnosti ještě pár vteřin a pak zařadím "zpátečku". Přes otevřené okno se ptám volající, jestli potřebuje lékaře. Říká, že "jistě". Prý je zamčená, nemůže se hýbat. Mobil u sebe nemám, chci tedy zazvonit na sousedy, ale bohužel, zvonky už vyšly z módy. Nakonec se mi podaří odchytit jednu ochotnou paní o pár domů dál, která okamžitě vytáčí číslo 155. Ochotná paní stráví dalších pět minut vysvětlováním, kdo je a jaký má vztah k paní volající o pomoc. Mezitím projíždí kolem domku kamarádky.

Zastaví, a ihned se chopí činu. Přelézají plot a zjišťují, že ani hasičů nebylo zapotřebí, jelikož bylo v domku odemčeno. Po delší době přijíždí policie a nakonec sanitka. Mezitím se nám všem naskytne obraz zkázy - MORÁLNÍ ZKÁZY, se všemi důsledky, které si nikdo z nás, běžně smýšlejících lidí, nedovede ani ve snu představit. Vejdete vstupními polorozpadlými dveřmi do předsíně páchnoucí močí, špína a bída na vás kouká ze všech stran. Neuniknete pohledu na otevřenou WC místnost, kde i veřejný záchodek na Smíchovském nádraží by byl luxusní toaletou ve své kategorii. Další mezipředsíň, temná jako sluj, vás už nepřekvapí. A pak přijde ten nejsmutnější obrázek, který jste si kdy přáli vidět. Stařenka, schoulená v křesle jako hromádka neštěstí, kolem ní holé stěny a studená podlaha a puch, který nevyženete ani otevřeným oknem ven, očividně odkázaná na pomoc druhých, již půl dne čeká na to, až se vrátí její vnuk a postará se o ni. Prý jel do Prahy pro matraci, aby měla na čem spát. Na čem spí dosud, jsem se nedopídila. Paní trpí silnou cukrovkou, potřebuje pravidelně pít a jíst a to s sebou obnáší i další tělesné potřeby, které nemůže uspokojit vzhledem k tomu, že je po operaci obou kyčlí a nemůže chodit. Od sousedů se dozvídám, že její muž i syn jsou oba již mrtvi a jediný, kdo jí z rodiny zůstal naživu, je povedený vnuk. Ten se jí pravidelně postará o důchod, který se svou drogově závislou přítelkyní utratí zřejmě za "potěšení", které prý drogy mohou přinášet. Když se ochotní sousedé začnou o paní a jejího psa starat, vyhrožuje jim, hází po nich kameny a sprostě je uráží.

Dle sdělení nemocné paní jí prý již jednou byla žádost o pobyt v domově důchodců zamítnuta. Sociální úřad prý neshledal na její situaci nic závažného. Já si ale myslím, že takové stáří si nezaslouží nikdo z nás, a proto udělám vše, abych této paní dopomohla k lepšímu životu. Přála bych si, aby občané, nejen Řevnic, nebyli nevšímaví k tomu, co se děje kolem nich, a i když se to netýká přímo jich, neváhali a využili veškerých svých možností, aby druhému v nouzi pomohli. Nikdy nevíme, co nás čeká v životě a kdy my sami budeme potřebovat pomoc od druhých. A ne vždy se můžeme spolehnout na své nejbližší příbuzné, jak je patrno z tohoto smutného příběhu.

 Lída Černá

Vytvořeno 9.4.2014 7:24:05 | přečteno 324x | ernest
 
load