RUCH Řevnice

Vratislav Hrubý st., řevnický patriot, se k řemeslu dostal  téměř osudovým způsobem, když nakouknul do kovárny ústředí uměleckých řemesel v Praze Karlíně. „A pak jsem věděl, že tuhle práci chci dělat. Bylo mi 15 let. Jsem v našem rodě první kovář.“

Vratislavu Hrubému ml. je nyní 23 let. Vystudoval SUPŠ (střední umělecko-průmyslová škola) v Turnově, tzv. „špéra“. Poté jeho kroky vedly na VŠCHT (Vysoká škola chemicko- technologická) v Praze 6, ale po půl roce, jak sám říká, zjistil, že radši pracuje rukama, a tak v roce 2012 začal pomáhat tátovi v dílně. Má se pořád co učit.

Vratislav Hrubý ml.

Byl pro Tebe táta inspirací při volbě zaměstnání nebo jsi ke kovařině tíhl již v dětství?

Táta je pro mě autorita, vzor, kamarád a parťák nejen v práci. Odmalička jsem se motal v kovárně. Bavila mě nejdřív práce se dřevem, nejvíc vyřezávat. Ovšem mým sběratelským koníčkem byly vždy nože. Později při výběru povolání jsem volil spíše kovárnu než nově zařizovat truhlárnu. Nicméně začátky byly spletité. Chtěl jsem být vojákem (dodnes běhám po lese s airsoftem a lasertagem). Udržuji si tak fyzičku nejen v lese, ale i na národní házené, kterou hraji také odmalička.

Jaké své  dosavadní práce si nejvíce považuješ? 

Nejvíce si považuji své maturitní práce, která je dodnes vystavena ve školní galerii. Jedná se o zvon, na němž je odlitý znak města Řevnic. Z vlastního tvoření je  to naposledy kovaná krabička na zásnubní prstýnek pro moji Věru.

Máš nějaký kovářský sen, něco, co by sis rád v životě udělal?  

Kovářský sen zatím nemám, třeba to přijde, ale pořád si říkám: „Hlavně, aby nás to řemeslo uživilo a byli jsme s tátou zdraví a v pohodě“.

Vratislav Hrubý st.

Je kovařina těžká? Je krom nadšení pro tuto profesi potřeba nějakého specifického umu, dovedností, mohutných bicepsů?  

Práce je to náročná fyzicky i psychicky. Vždycky se maximálně snažím, abych odvedl dobrou práci a zákazníkovi se líbila. Kovářem se asi  může stát  každý, kdo je šikovný na ruce, trpělivý a svědomitý a má tvořivé představy. Každé řemeslo se musí dělat poctivě, jinak ztrácí smysl.

Co na své kovářské cestě považujete za své „NEJ“ a jaká práce v tomto téměř pohádkovém odvětví Vás nejvíce těší?  

Nejvíce si považuji toho, že jsem dvorním kovářem na hradě Český Šternberk a málokdo ví, že srdce do největšího zvonu Zikmund na Pražském hradě má vyraženou signaturu řevnické kovárny. Rád kovu repliky starých věcí, těší mě restaurování a doplňování chybějících prvků starých kovářských věcí. Také mám moc rád,  když se rozezní starý zvon s novým srdcem. To je určitá odměna za tu dřinu.

Ale děláme všechno, umím naklepat kosu, běžnou zámečničinu a kovařinu. Prostě všechno od železa.

Naše současnost poctivým řemeslům příliš nepřeje, zdá se mi. Jak to vidíte Vy, s možností posoudit kovářské doby minulé a ty nynější? 

Dnešní doba je uspěchaná a náročná zejména pro malé řemeslníky a podnikatele. Ten ,,boom“, co byl po revoluci a hlad po opravách starých památek a restitucí už není tak veliký. Zákazník se snaží co nejvíce ušetřit a tak volí třeba dovozovou rádo-by kovařinu nakupenou v marketech. Bohužel to není o kvalitě a ani o pohlazení oka. Samozřejmě zdražující se materiál a energie nepřidají.

Vedle Vaší náročné i krásné práce máte ještě vůbec čas na nějaké koníčky? 

Za koníčky mám kromě práce a rodiny ještě přírodu, dobré pivo, národní házenou a každý duben stavbu čarodějnic na Vrážce. Chtěl bych moc poděkovat své rodině, která nás jako firmu Kovářství Hrubý maximálně podporuje a dík patří i tolerantním sousedům, kteří vědí, že kovárna funguje od roku 1991.

Jsem také moc rád, když do naší kovárny zavítají děti z mateřských škol a prvního stupně základky. Několik exkurzí už máme za sebou a děti vědí, kdo je kovář a co dělá. Ty větší si odkovou i hřebík.

Helena Pelikánová

Více o Kovářství Hrubý najdete na: https://www.facebook.com/pages/Kov%C3%A1%C5%99stv%C3%AD-Hrub%C3%BD/190557634355738?sk=timeline