RUCH Řevnice

Zatímco ostatní budou během vánočních svátků odpočívat, pro Roberta Hanačíka začne každoroční maraton.  Nákupnímu šílenství, ani pečení cukroví ale nepodléhá. Jako stálý duchovní římskokatolické farnosti se centrem v Řevnicích prožije svátky narození mezi svými „ovečkami“.

Jedním z míst, kde slouží Robert Hanačík, je dobřichovická kaple svatého Judy Tadeáše.                                                                                                                                  Foto Martin Kirov Jak se proměnily Řevnice za čtrnáct let Vaší služby?

Především zhoustla doprava. Před lety jsem na náměstí zaparkoval jen těžko, dnes je to téměř nemožné.

Myslíte si, že do kostela chodilo více věřících?

Z Prahy se sem přestěhovalo dost početných rodin a přibylo i mnoho nových obyvatel díky výstavbě.

Jací jsou to lidé? Rodiny s malými dětmi, kteří žijí alternativním životním stylem?

Také, ale složení je různorodé. V Řevnicích naštěstí neplatí, že by do kostela chodili jen staří.

A v okolních vesnicích, které spravujete – od Osova po Dobřichovice a Černošice – vypadá to stejně?

Spíše hůře.  Řevnice mají mnoho výhod. Důležitý je čas začátku bohoslužby. Tady začíná mše v neděli v deset dopoledne, což je velmi vhodná doba – ani brzo ráno, ani pozdě před obědem. Přijatelné je i dopravní spojení a blízkost komunikace. Záleží i na tom, jestli se lidé ve farnosti dají dohromady. A to se tu také povedlo.

Co máte na Řevnicích rád?

Je to tady prostě hezké. Jako jediní v okolí máme pořádné náměstí. Neustále se hovoří o tom, jak se bude obnovovat, ale už jsme plánů viděli dost a zatím se mimo vytrhaných dlaždic a občas upravené zeleně moc nezměnilo.

Vy tedy příliš nedůvěřujete ani novému architektonickému klání, Ceně Petra Parléře? Už jsme tady zažili více soutěží a zatím se nic zvláštního nestalo. Zatímco v Dobřichovicích, Všenorech či v Černošicích se centrum radikálně změnilo, u nás zůstává vše při starém. A co Vám na Řevnicích naopak vadí?

Závory. To je největší potíž v obci. Když tudy musím projet třeba i pětkrát za den – a to se mi o nedělích stává – nebýt objížďky, prostojím před nimi celý den. Myslím, že to vadí mnoha lidem.

Začíná advent. Chodí v této době do kostela jiní lidé?

Jen částečně.  Potkám třeba ty, které jsem celý rok neviděl, a oni přijedou k dětem na Svátky. Ale jsou i tací, co chodí na mši jenom o Vánocích. Nevadí mi, že na půlnoční přijdou i nevěřící. Občas je jen trapné, když při bohoslužbě nikdo na nic nereaguje. Když přijde někdo úplně poprvé, je to jen dobře. Bohoslužba působí na každého, i když jí nerozumí – lhostejno, jestli je sloužena v synagoze, v mešitě nebo v kostele.

I letos budeme mít v kostele svatého Mauricia půlnoční mši o dvě hodiny dříve. Je pro Vás tato bohoslužba něčím zvláštní? Už jen tím, že sem přijdou lidé, kteří chodí jen jednou za rok nebo méně často. Ten večer má vždycky svoji zvláštní atmosféru. Na tu letošní se už těším. Takže Čechy nevnímáte jako ateistický národ? Vyložených ateistů zase tolik není.  Hodně z nich je těch, kteří nechtějí mít s institucionální podobou náboženství nic společného. Proč si myslíte, že se víře na rozdíl od Italů či Španělů bráníme?

Je to dědictví od husitských válek, které se promítlo i do začátku první republiky, do založení nového státu. V té době se vznikla i církev československá, později s přídomkem husitská.

Podléháte předvánoční nákupní horečce? Toto šílenství jde mimo mě. Stále více lidí najde cestu spíše na adventní koncert než do supermarketu… Mají prostě dost koled, které znějí v obchodech dva měsíce dopředu.

Advent má naštěstí spousty přitažlivé hudební literatury a poslední roky dokazují, že se nemusí v této době hrát jenom vánoční koledy. Škoda jen, že o Vánocích se všichni muzikanti rozjedou ke svým rodinám a už se nesejdou. Vánoce vlastně prožívají dopředu.

Být pastýřem byl Váš splněný dětský sen? Ne. To ne. Já jsem to, čemu se říká pozdní povolání. Studovat teologickou fakultu jsem se rozhodl až v roce 1989. Předtím jsem byl na vysoké chemické a pracoval v laboratoři. Co nakonec rozhodlo, že neměříte emise a čistotu odpadních vod? K církvi jsem tíhnul vždy. Jako malý jsem ministroval, v kostele hrál na varhany, potom jsem studoval teologii dálkově. Cítíte se teď naplněný? Určitě. Můj pracovní den je pestrý a přináší mi radost. Jaká bude role křesťanství v novém uspořádání světa, kterému se nevyhneme?

Vyrostli jsme v prostředí, které s náboženstvím do budoucna nepočítalo. A považovalo ho za přežitek, jenž za několik desítek let z našeho světa zmizí. Najednou se ukazuje, že náboženství hraje daleko větší úlohu, než si kdo myslel. Ani u nás tedy nevznikne nenáboženské vakuum, i proto, že vyložený ateismus je anomálií v dějinách lidstva.

Vlnou přistěhovalectví se český ateismus velmi radikálně promění a samozřejmě to bude mít i své důsledky ve společnosti. Zatím pořád žijeme z křesťanství, všechno pracuje samospádem. Jsem zvědavý, jak základ naší víry vydrží tváří v tvář islámu.

Zdá se Vám česká společnost k novým cizincům snášenlivá? Zatím slyšíme spíš ty, co nejvíc křičí. A těch nemusí být moc. Působí dojmem, že zastupují více lidí, než odpovídá skutečnosti. Věřím v toleranci českého národa. Dokážete si představit, že by za pár let vedle kostela svatého Mauricia stála mešita? Budeme si to muset připustit. Působí to, jak se zatím zdá, jako neodvratný a reálný děj. Možná teď přišla doba, kdy pasivní křesťané vytáhnou k boji. Jen aby se bojovalo těmi správnými metodami a prostředky. Svět se bohužel stal nebezpečnějším než ten, na který jsme byli zvyklí. Lucie Kirova