RUCH Řevnice

Nejdříve se musím přiznat, že mne Liteň nikdy k navštívení nelákala. Ze svých cest do podbrdských vesniček lokálkou jsem znal jen její nádraží, které jsem měl spojené s nečekaným rozjetím vlaku nazpátek. Bavily mne překvapené pohledy neznalých spolucestujících. Dnes však mohu s klidným svědomím říci, že Liteň stojí za výlet. Navíc Litenští protkali okolí svého městyse sítí naučných stezek a tak naše putování můžeme obohatit o mnoho historických poznatků. 

Horniny, ze kterých jsou vytvořeny brdské hřebeny nad Řevnicemi, vznikaly v chladném ordoviku na dně mělkého moře. Sediment se následnou metamorfózou přeměnil v tvrdý, ale křehký kámen, který geologové po celém světě nazývají řevnický křemenec. V minulosti si tento kámen oblíbili zejména pražští dlaždiči a tak dodnes při procházkách po Starém Městě šlapeme po kočičích hlavách z řevnických lomů. I když jsou tyto lomy již jsou dávno opuštěné, vydejme se na takový malý okruh po těch nejzajímavějších.

„Kytí“, vykřikla prý podle legendy slepá dívka, když jí maminka opláchla oči vodou ze studánky uprostřed luk a ona najednou spatřila barevné květy kolem sebe. Nad zázračným pramenem vybudovali kapličku, časem ji přestavěli na kostel, který se brzy stal věhlasným poutním místem.  Dnes léčíme nemocné oči u doktorů specialistů a ke studánce již proto přijde málokdo. A tak snad až nás budou jednou pálit oči po celonočním hledění do monitoru počítače, vydejme se do Kytína k léčivé studánce.

Když se v předminulém století členové čerstvě založeného Klubu českých turistů rozhodovali, kudy povedou první značené stezky, jejich volba padla i na cestu Českým krasem. Není divu, jejich druhá vyznačená trasa vede nejkrásnějšími partiemi tohoto unikátního území a dodnes nese jméno po jednom ze zakladatelů KČT, Vojtovi Náprstkovi. 
 

Z řevnického vlakového nádraží popojedeme místním osobákem do Srbska. Vystoupíme na nenápadné zastávce, sevřené z jedné strany vysokou zarostlou skálou a z druhé přibližující se řekou. Přejdeme přes nedalekou lávku a vydáme se proti proudu řeky Berounky po asfaltové stezce mezi vápencové stěny Českého krasu. 

Více jak sto deset let vozí třebaňská lokálka cestující do podbrdských vesniček až někam k Lochovicím. Vyžijme její služby a vydejme se dnes na trochu delší výlet. Čeká nás přibližně 16 kilometrů lesem severozápadních svahů Brd, výlet na půl dne. Na třebaňské nádraží můžeme z Řevnic popojet vlakem nebo dojít podél vody. Malý motorový vláček nás vyveze vzhůru do údolí pod Hřebeny. Vystoupíme na malém nádraží ve Všeradicích. Hned u přejezdu vede modrá značka a my se vydáme po ní.

Znáte tu pověst o čertovi, který se rozhodl zasypat kamením jeden z prvních křesťanských klášterů na vltavském ostrově sv. Kilána? Prý poučen předchozími nezdary nenápadně skoupil všechny kohouty v okolí, aby mu plán k ránu nepřekazili, a vydal se pro obří balvany někam k Rakovníku. Když s těžkým nákladem na hřbetě překračoval hřeben Brd, začalo svítat. Všechno by dopadlo podle jeho představ, kdyby však jedna stařenka v černolických Nových Dvorech svého kohouta před čertem neschovala a on zrovna v tu chvíli nezakokrhal. Lucifer vztekle zařval, a než se po něm slehla zem, mrštil těžkými kameny po kohoutovi. A tak tu dodnes stojí skály červenočerné od pekelného žáru a připomínají jedno z dalších vítězství dobra nad zlem.
 

Jedním z nejoblíbenějších turistických cílů letních prázdnin jsou historické památky. Zvlášť zříceniny středověkých hradů. V odpoledním vedru totiž není nic zajímavějšího, než hromádka sutin z rozpadlé zdi, navíc umístěná na špatně dostupném kopci. V našem nejbližším okolí se nachází pouze dvě takové pamětihodnosti. Zbytky hradiště Tetín a zřícenina královského hrádku Karlík. Vydejme se tentokrát přes pole na hrádek, který v době, kdy král Karel IV. dlel na Karlštejně, poskytoval, podle Jaroslava Vrchlického, střechu nad hlavou královně a jejímu doprovodu. A to prý jen proto, že za jeho panování žádná žena nesměla vkročit na jeho královský hrad. Všichni však víme, jak to dopadlo.

S přibývajícím teplem a letní náladou se otevírá jedna z méně obvyklých, ale krásných cest v okolí Řevnic. A to cesta po vodě. Byla využívaná už od pradávna. Podle starých kronik zde končilo dřevo z křivoklátských lesů a někde v místech starého nádraží bylo nakládáno na povozy a rozváženo po okolí. Projeďme si tedy soutěsku Českého krasu a údolí okolo Karlštejna na lodi.

S ožívajícím duchem polozapomenutého zámku ve Svinařích se mi do mysli opakovaně vkrádala otázka, zda neexistuje přímá cesta ze Řevnic do Svinař, aniž by bylo nutné jít mezi projíždějícími auty po některé ze silnic. Nejdříve jsem se podíval do starých map, kde jsem kupodivu narazil na jednu zakreslenou cestu ke svinařské cihelně, a tak jsem se ji vyrazil hledat.