RUCH Řevnice

Jaká byla Tvoje cesta  k saxofonu? 

Saxofon byl od malička můj sen. Vlastně už si vůbec nepamatuji, jak přesně mi přišel na mysl zrovna tenhle nástroj, protož žádného saxofonistu ani saxofonistku jsem v té době ještě neobdivovala. Bylo mi myslím šest, když jsem to oznámila doma. Začala jsem pak chodit na hudební nauku, kde začíná asi každý muzikant. Když se nás pak ptali, na jaký nástroj chceme hrát, stála jsem si pořád za svým. Jenže saxofon v té době nevážil o moc míň než já. Tak jsem musela začít u flétny, což je skvělý základ a snad i samozřejmost pro jakýkoliv dechový nástroj, alespoň když někdo začíná hrát takhle brzy. Na flétnu jsem hrála do páté třídy a potom nám dali znovu vybrat. A já jsem k tomu saxofonu stále ještě jaksi nedorostla. Zvolila jsem hoboj, který je sice lehčí, co se váhy týká, ale hrát na něj pro mě bylo utrpení a obdivuji každého, kdo to zvládá. Já po dvou třech minutách cvičení rudla a přestávala dýchat. Po půl roce trápení a v mém podání neposlouchatelného bečení jsem se rozhodla, že ten saxofon prostě unesu, ať se děje, co se děje. Měla jsem toho nejhodnějšího a nejlepšího učitele, jakého si kdo může přát, a tak mě hraní opravdu bavilo. V pubertě jsem měla trochu krizi, protože chodit do lidušky místo bezcílného zevlování v parku s kamarády mi tehdy přišlo trapný. Musím poděkovat svojí mamce Martině, kterou tady v Řevnicích pravděpodobně budou lidi znát ještě jako Hejdovou, že mě tenkrát nenechala napospas pubertálním náladám a chodila se mnou na hodiny, psala si, co pan učitel říká a doma mě pak nutila cvičit. Takhle to zní dost drasticky, ale jsem jí za to vážně vděčná a některé mámy by si z toho možná mohly vzít příklad :) Měla bych taky přiznat, že nejsem bůhvíjaký hráč, nikdy jsem neměla moc silnou vůli doma pilně cvičit, což je strašně důležitý. Takže jsem většinou chodila na hodiny nepřipravená a lovila tóny. Ale i když jsem nepatřila k hudebním elitám z okolí, hraní mě bavilo, a to je nejdůležitější. No a pak už to bylo lepší a lepší. Dostala jsem svůj vlastní saxofon, na který hraju dodnes, a který mi koupila moje milovaná babička Libuška Klementová. Tak doufám, že mě shora poslouchá a má radost, že mi tak dlouho vydržel.

A jak ses dostala ke spolupráci s SCB? Pokud vím, není to Tvoje první kapela, se kterou vystupuješ....

Já a kapely - to je zase na docela dlouhé vyprávění. Jsem hrozně vděčná za to, že v hudebce v Lysé nad Labem, kam jsem chodila, nás v tomhle směru podporovali a tak jsem po pár letech hraní měla tu čest vystupovat se staršími, lepšími a hlavně zkušenějšími muzikanty v jazzovém orchestru.

Byla to úžasná zkušenost, na kterou hrozně ráda vzpomínám. Byli tam skvělí lidé, dirigent a zároveň učitel měl spoustu energie a nadšení, a tak sám psal aranžmá, aby to sedělo na složení kapely a každému muzikantovi na míru. Jezdili jsme i na soutěže, orchestr byl třikrát třetí na Celostátním kole soutěže ZUŠ Jazzových orchestrů. Už si nepamatuji, jestli se tam dostal i za mého působení, ale úspěchy prostě sklízel, kde se dalo.

Když mi bylo asi třináct, slyšel mě brácha jednou hrát na chodbě ve škole, kde jsme bydleli, a řekl mi, že to ságo nezní zas tak blbě, a že bych si mohla zkusit zahrát s jeho kapelou Sek jsi bonbónky. Měla jsem velkou radost, protože hrát v kapele se starším bráchou, navíc když mě k tomu sám vyzval, bylo super. A tak jsem začala. Improvizovat jsem neuměla vůbec, takže mi nevlastní táta psal noty. Byly srandovně jednoduché a přesně to jsem potřebovala. První koncert jsem měla v sedmé třídě. Vracela jsem se z lyžáku, ani jsem si nevybalila a šli jsme do jednoho z největších pajzlů ve městě. Myslím, že tam bylo tak 20 lidí, ale mně to tehdy připadalo jako velkej dav. No tak jsem tam odehrála těch svých pár písniček, do všech jsem se tenkrát nehodila, a šla jsem spát.

Kapela postupně rostla a rostla, hrála líp a líp a na koncerty chodilo víc a víc kamarádů. S příchodem studovanejch muzikantů konzervatoristů se hudba hodně pozvedla a písničky byly skvěle napsaný. Můj brácha zpíval, hrál na basu a psal texty. Nakonec nás bylo osm, jeden tenor saxofonista, já na alt, pak trubka, příčná flétna, bicí, baskytara, kytara a klávesy. Hráli jsme celkem osm let, dokonce jsme vyhráli hlavní cenu na TPCA Beatfestu v Kolíně. Byl to slušnej balík peněz, tak akorát na natočení studiového alba, a tak se šlo nahrávat. Občas jsme hráli i větší koncerty, každý rok před Vánoci jsme zaplnili music club Calypsso v Lysé nad Labem a jednou nebo dvakrát jsme si v nočních hodinách zahráli i na Otvíráku. A už se konečně dostáváme i do Řevnic.

Táta Slávek s Kačkou slavili výročí založení Salónu Klementýna a uspořádali koncert, na kterým jsme s Bombónkama zahráli. Tam jsem taky potkala Adama, kterého jsem předtím viděla jen jednou na tenise. No a každý, kdo zná Adama ví, že se s ničím moc nepáře, a tak mě rovnou pozval, ať si přijdu někdy zahrát i s jeho kapelou. To mi přišlo trochu divný, protože jsem neznala pořádně jeho, a už vůbec ostatní členy kapely. Takže jsem si s nima nepřišla zahrát až do doby, kdy jsme to s Adamem dali dohromady a i potom to ještě chvíli trvalo. Jsme spolu přes dva roky a je to podle mě tak maximálně třičtvrtě roku od mého prvního hraní ve zkušebně s SCB. Byl to jeden z večírků, které se tam občas pořádají. Všichni jsme něco popili, a tak jsem popadla ságo. Kluci byli nadšení, nebo to alespoň říkali, a už jsme začali plánovat, jak s nima budu hrát nastálo. Jenže jsem si říkala, a doteď si říkám, že Adamovi nebudu lézt do zelí, a tak si s nima zahraju občas na koncertě, když mě pozvou. Třeba to někdy přijde a stanu se stálým členem, uvidíme.

Muzika ale není Tvojí pracovní profesí, že?

To není, pracuji na Nově jako reportérka zahraničního zpravodajství. Je to skvělá práce, při které uplatním angličtinu, svou prořízlou pusu i spisovatelské střevo a vždycky jsem říkala, že je super živit se mluvením, protože to je věc, se kterou se člověk narodí a nikdo mu jí nevezme, pokud teda moc neřve na koncertech :)

Práce s médii byl odjakživa Tvůj sen? Bylo těžké se dostat na pozici, na které jsi dnes?

Ve třinácti jsem si napsala do deníčku, že budu moderátorkou v rádiu. To se taky stalo, rok po maturitě na gymplu jsem začala moderovat dopolední vysílání rádia Kiss Delta v Mladé Boleslavi a byla to pro mě tehdy práce snů, ze které jsem po dvou letech kvůli občas trošku více než nevrlému šéfovi odešla. Myslela jsem si, že sehnat jinou v práci v oboru bude hračka. Jenže nebyla. Googlila jsem, pořád někam volala a většinou jsem se nedočkala ani pozvání na konkurz nebo pohovor. Po půl roce zoufalého shánění jsem šla dělat obchoďáka a s kufříkem plným kosmetiky na nohy jsem ve svém starém autě projezdila půlku Čech. Moc mi to nešlo, nemám asi obchodní talent, a tak jsem po ani ne dvou měsících skončila. Pak jsem chvíli byla v televizi Metropol, dělala jsem tam takovou podržtašku, vyplňovala formuláře, obvolávala hosty, sháněla akce, kam by se mohlo jet točit. Tam mně a ostatním kolegům pro změnu přestali platit, a tak jsem zase odešla a sháněla další práci, protože jsme s Adamem chtěli začít bydlet. Šla jsem na pohovor na letušku společnosti Travel Service, kam mě vzali spolu s dalšími osmi stovkami uchazečů, takže to nebylo nic těžkého.

Když jsem měla skoro po přípravném kurzu, volali mi z Novy, kde jsem byla pár měsíců předtím na kamerovkách, abych přišla na pohovor na tu pozici, na které jsem dnes. Vzali mě, ale já nemohla nastoupit, protože jsem se zavázala, že zůstanu pár měsíců u Travelu. A tak jsem byla naštvaná, ale usměvavá letuška, nosila jsem jídlo a pití a doplňovala toaleťák na záchodech. Pobytu jsem se dočkala jen jednoho a celkově mě ta práce nějak nechytla. Měla jsem asi i smůlu, protože některý holky trávily dlouhé "pracovní" týdny u moře na Kanárech. Pak jsem to nevydržela, zavolala do Novy, že s tím létáním končím, a jestli mají pořád místo. Měli, a tak jsem tady.

 Helena Pelikánová