RUCH Řevnice

Dva muži mají největší podíl na tom, jak dnes vypadá hlediště a zázemí Lesního divadla – nedávno zesnulý Josef Beneš a architekt Vladimír Weiss. Díky jejich iniciativě a návrhu proběhla v letech 1971 až 1973 rozsáhlá rekonstrukce, která dala přírodnímu amfiteátru dnešní podobu.

Po smrti Josefa Materny v roce 1960 soubor téměř přestal účinkovat. Divadelní činnost začala ochabovat a vypadalo to, že s Thálií nastane v Řevnicích konec. Lesní divadlo chátralo, nebylo kde hrát, chyběla finanční pomoc. „A pak se najednou na divadle objevila pětičlenná skupina mužů a začala odklízet spadlé stromy, nevyhovující sloupy, zbytky laviček… prostě základní kámen byl položen,“ vzpomíná pamětník František Šedivý.

Ještě před celkovou rekonstrukcí se hrála pouze odpolední představení. Nebylo zde žádné stabilní osvětlovací zařízení. „Někdy, když se představení protáhlo do večera, posloužily autoreflektory, napojené na akumulátory z aut,“ vzpomínal na tyto časy architekt Weiss. I to znamenalo jeden z důvodů, proč se v roce 1971 začalo s celkovou rekonstrukcí.

Bohužel původní projekt osově vyváženého hlediště s rozsáhlým zázemím a zdravotním vybavením nemohl být z důvodu vysokých nákladů realizován. V zúženém rozsahu byla zbudována osvětlovací kabina s malou klubovnou, osvětlovací most a v části amfiteátru i krytý přístřešek – pro případ náhlého deště. V zázemí divadla byly zbudovány moderně vybavené šatny herců a skladiště rekvizit. Bohužel od té doby, tedy téměř po 45 let, se jejich stav nezměnil. Velkým přínosem byla i úprava přístupových cest k divadlu s umělým osvětlením a příjezdová cesta pro auta z mníšecké silnice. „Vše bylo navrženo tak, aby ani jeden objekt nenarušil ráz Lesního divadla a aby netrpěl ani jeden strom,“ napsal do divadelního almanachu Josef Beneš. Stavební práce provedla skupina pracovníků MěstNV pod vedením Antonína Jandy. Šedesáti procenty se na akcích podíleli bezplatně i divadelníci v tehdejší Akci Z.

František  Kadeřábek a Josef Beneš jako hrobaři v Hamletovi.

Josef Beneš a architekt Weiss ale nebyli sami. Svou ruku k dílu přidali i režisér Miroslav Plachý, mladý herec Petr Říha, manželé Marie a Vladimír Křivánkovi i Vladimír Houška s chotí Jarmilou. Ta kromě velmi dobře propracovaných hereckých rolí zastávala prvotřídně funkci jednatele ve výboru za éry Josefa Materny i později při předsednictví Josefa Beneše. Zejména tehdy pomáhala velmi účinně s veškerou administrativou při rekonstrukci Lesního divadla. Uspěla i jako režisérka s Moliérovou hrou Šibalství Skapinova, v níž jako host vystoupil i Ladislav Pešek.

Skupinka nadšenců dokázala nemožné. Soubor zakotvil pod ochrannými křídly Komunálních služeb Řevnice (spolek byl v roce 1971 začleněn do ZV ROH Komunálních služeb, i proto se podařilo vlastními silami a s minimem peněz obnovit hlediště divadla) a 13. srpna 1971 zahájil opět činnost. A zcela tradičně - Lucernou Aloise Jiráska v režii Miroslava Plachého. Mlynářem tehdy hrál Ivo Tamchyna. „Lucernu jsme dávali po smutně dlouhé pauze a měla zase oživit činnost,“ vzpomíná po letech. „Povedlo se to a měli jsme úspěch i u diváků, kteří při premiéře i při reprízách zcela zaplnili areál.“

I díky těmto příznivým okolnostem začala opět stoupat i umělecká úroveň celého sboru. Od roku 1973 se daří uvádět až čtyři tituly ročně s několika reprízami, hraje se zpočátku v Lesním divadle, ale posléze i v sálku Městského kulturního střediska a také v sále kina. Režii obstarávají Miroslav Plachý, Marie Křivánková, Jiří Valšuba, František Běhounek a Ludmila Vaňková-Paukertová.

Lucie Kirova

Foto: archiv DSŘ