RUCH Řevnice

S novou energií, již přinesla rekonstrukce Lesního divadla na začátku sedmdesátých let, začaly vznikat legendární dramatizace, na které se vzpomíná i dnes, po více než čtyřiceti letech. Jedním z nich byl Hamlet režiséra Miroslava Plachého s neodolatelným Ivo Tamchynou v titulní roli.

„Všichni věděli, že se Mirek drahně let zabývá myšlenkou uvést Hamleta,“ vzpomíná v divadelním almanachu herec. „Znal všechny texty zpaměti, a dokonce se šuškalo, že chodívá kolem divadla a nahlas je recituje. Když ale přišel a tuhle roli mi nabídl, vylekal jsem se a dlouho se zdráhal ji přijmout.“ Režisér nakonec Tamchynu přiměl prostudovat Stanislavského i přečíst si vzpomínky Radovana Lukavského. „Při zkouškách jsem jasně poznal, kdy mu nejdu do noty. To se zahleděl kamsi do dáli, mlčel, převaloval zřejmě myšlenky i slova, a vždy chvíli trvalo, než mě navedl, kam chtěl,“ oživuje minulost Mistr Tamchyna.

Novou kvalitu do práce divadelního souboru v této době přinesl i režisér Richard Klouček. Bývalý pedagog DAMU, který byl nucen ze své pozice odejít, našel mezi řevnickými ochotníky nové zázemí a možnost tvořit. I díky své vysoké profesionalitě zvedl laťku umělecké amatérské tvorby značně vysoko. „Pro mě bylo hraní s Richardem jakýmsi zjevením,“ nezapomněl na něj herec Josef Sádovský. Podle něj měl Klouček každou inscenaci promyšlenou, nešel pouze po textu a měl odvahu upravit hru k obrazu svému. „Hlavně se ale kolem něj vytvořila parta, jejíž vznik vygradoval příchodem Garika Kukuly a nakonec i Radana Ruseva. I při Radanových režiích to byl podle mého Richard, kdo držel duch představení,“ uvažuje po letech Josef Sádovský. Kloučkova představení Caesar od Voskovce a Wericha nebo Shakespearův Troilus a Kressida (v úpravě Alexe Koenigsmarka) mohla směle konkurovat oblastním profesionálním scénám. Díky Richardovi Kloučkovi v Lesním divadle pohostinsky vystupovali členové ústeckého činoherního studia a Radan Rusev svoji spolupráci naplnil i jako režisér. „Richardův odchod mě silně zasáhl,“ vzpomíná Josef Sádovský. Nezapomněl především na jeho drsný přístup, kdy se snažil dostat z každého ochotníka to nejlepší.

Marie Křivánková  a Petr Říha v inscenaci Ubu králem.

Další významnou osobností této etapy byl herec a režisér Jiří Valšuba. Byl jiný než excentrici před ním. „Nikdy na nás neřval, nemlátil textem o zem a neprchal do lesa, drtě mezi zuby nelichotivá slova na naši adresu,“ říká po letech Ivo Tamchyna. Měl však jednoznačně promyšlenou koncepci a vedl nenápadně. Hercům dopřával prostor pro dotváření role. Jiří Valšuba se stal také prvním, kdo zavedl režírované děkovačky.

Význačné režisérské osobnosti a jejich povedené inscenace znamenaly pro Lesní divadlo velký zájem diváků. V této době začal také radikálně stoupat zájem o členství v souboru a o dění v souboru vůbec. Pod vedením ing. Josefa Beneše jako předsedy má osmdesát členů. O jednoho více než v roce 1923.

Úspěšná byla i Molierova komedie Zdravý nemocný.

Toto šťastné období je však narušeno úmrtím Richarda Kloučka v březnu roku 1984 a skončením činnosti Miroslava Plachého a Jiřího Valšuby.

Naposledy se také na prknech Lesního divadla jako herečka objevila Ludmila Vaňková. V průběhu čtyřiceti let uvedla v řevnickém ochotnickém spolku dvacet divadelních her. V roce 1982 se rozloučila s aktivní činností režií Shawova Pygmalionu. Na rozloučení si v něm zahrála paní Higginsovou. „Lesní divadlo je pro mne něco jako první láska,“ napsala do divadelního almanachu. „Pociťuji to tím silněji, čím neodvratněji i mne časová tíseň vzdaluje z jeho jeviště. Dnes z něho už pokaždé odcházím s nostalgickými pocity, že je to možná naposledy. Poslední potlesk, poslední děkování, a provázeni svými stíny se vracíme dolů vlídným lesem, pro který nic nekončí a ani nezačíná, ale zná nás, má nás rád a dobromyslně nám svítí na příkrou stezku zelenými světýlky svatojánků.“

Text: Lucie Kirova Foto: archiv DSŘ