Jak jste se k šití dostala?
Pamatuji se, že máma hodně šila na nás, na děti. Tehdy jim nic jiného nezbývalo. Já jsem s ní odmalička šila věci na panenky. Babička taky šila, měla doma malou místnůstku, které jsme říkali šíjárna. Byl tam šicí stroj, regály s látkami…
Vybavíte si, co jste si na sebe ušila jako první?
Vlastně už ne, vybaví se mi hlavně ty panenky.
Takže cesta na Střední průmyslovou školu oděvní, kterou jste v rodném Prostějově poté vystudovala, byla zřejmá?
To bylo složitější. Zvažovala jsem gymnázium, jenže jsem víc kreativní, a tak jsem došla k tomu, že oděvka bude to pravé. Sama jsem si navrhovala, šila na sestru, pak i na kamarádky, podle toho jakou měly představu ony, nebo dle své fantazie, čerpala jsem i z Burdy…
Plánovala jste, že se tím budete živit?
Chtěla jsem dělat kreativní věci. Na škole jsme chodili do OP Prostějov na praxe, a tam si člověk zažil „oděvařinu“ ve velkém, ve fabrice. To člověka trochu odradilo. Je to řehole, denně na páse, nic moc kreativního… Bylo jasné, že nechci být přímo v provozu, ale že chci pokračovat někam na vysokou školu uměleckou. Jenže dostat se tam hned po střední je těžké, byla jsem trochu naivní. Nakonec jsem šla na Vysokou školu pedagogickou do Hradce Králové studovat výtvarku.
Ale ani potom jste se šití profesionálně nevěnovala. Šla jste do školství?
Ani do školství jsem nešla. Já jsem toho spoustu vystudovala, ale pak jsem se tomu úplně nevěnovala.  Tím, že jsem na peďáku měla obory výtvarná výchova a informatika, plynule jsem navázala další obor, který tehdy nově otevřeli, a to byla grafická tvorba v digitálu.
Takže logo vaší firmy je vaše dílo?
Ano logo i webovky. Po škole jsem pracovala v IT jako designérka. Začala jsem ve východních Čechách, Hradec Králové, Pardubice, potom mě zlákala Praha a nakonec jsem se dostala až sem.
Kdy přišel ten zlom, že se začnete věnovat šití?
Cítila jsem pořád, že se tomu chci věnovat, ale ne na úrovni fabriky… Ten největší zlom přišel asi na mateřské, kdy jsem doufala, že začnu dělat něco svého, nějaký svůj projekt. Že nebudu jen naplňovat vizi majitelů jiných firem, pro které pracuji. Ale ještě to pak chvíli trvalo, než jsem sebrala odvahu a šla do toho.
Co bylo v rozhodování nejtěžší? Co vás nakonec přimělo to risknout?
Vždycky jsem byla zaměstnaná nebo v nějakém kontraktu s vidinou pravidelného příjmu. Nejtěžší bylo opustit tu jistotu, představit si, že to může fungovat i jinak, nebude to třeba pravidelný příjem, ale uvidíme.  
Jak se projekt rodil? Co bylo jako první, název?
Napřed se zrodilo to, že jsem věděla, že bych chtěla mít vlastní prostor a potřebovala jsem ho najít. Sháněla jsem ho skoro tři roky. To už jsem žila v Dobřichovicích. Tam se pár prostorů před časem uvolnilo, ještě jsem ale nebyla v té fázi, že do toho skutečně jdu. Rok na to už mě mrzelo, že jsem se o ně neucházela. Začala jsem tedy hledat na realitkách, rozhazovala sítě po známých, na facebooku…  
Jaké jste měla představy, respektive požadavky?
Chtěla jsem, aby to byla jedna velká místnost a zázemí. Důležité bylo, aby to nebylo drahé. Věděla jsem, že začínám, že nemám něco rozjetého, u čeho si dovedu představit, kolik do toho můžu dát. Takže rozhodující bylo snížit riziko, že neuplatím nájem. Chtěla jsem, aby to bylo v přízemí, protože tahat velké průmyslové stroje do poschodí by bylo složité, aby to bylo dobře veřejně přístupné…
Takže velká přízemní místnost v areálu bývalého statku na řevnickém náměstí se zdá ideální…
Je to úžasné. Asi před rokem jsem vyslala zprávu na facebook a kamarádka, která vedle měla galanterii, mi napsala, že je tento prostor prázdný. S panem majitelem jsem se sešla a domluvili jsme se. Pak začala rekonstrukce, protože prostor to potřeboval. V době pocovidové bylo těžší sehnat na rekonstrukci materiál, takže se to protahovalo, ale pan majitel to zrekonstruoval skvěle. To čekání se vyplatilo.
Zrození názvu Ušilasi bylo jednodušší?
To bylo taky dost těžké, podobných dílen po republice už pár existuje: Zašívárna v Liberci, líbilo se mi i Popošijem v Hradci. Věděla jsem, že bych chtěla, aby název obsahoval něco se šitím, ale aby to nebylo klišé. Jenže ty hezké názvy byly zabrané…
Šíjárna po babičce se vám nelíbila?
Blbě se to vyslovuje…Takže jsem brainstormovala, pak se přidal i partner, pinkali jsme si různé názvy, různé možnosti. Dělala jsem si srandu z vtípků typu: Jak se řekne japonsky potapěč? Čumizgumy. Vymýšleli jsme, jak by se mohlo japonsky říct švadlena. Možná Ušilasisama? Pak už se to modifikovalo, zkracovalo, až do tohoto tvaru, který evokuje staré dobré časy, kdy si lidé „onikali“ a šití bylo i v našich krajích běžné řemeslo.
Jak nyní dílna funguje?
Celkem je tu pět šicích strojů plus šlapací, jeden si donesla klientka, která se chce naučit šít přímo na svém stroji. Máme tu k dispozici i dva průmyslové stroje, jsou litinové, takže vydrží větší zátěž. Jsou výkonnější a rychlejší. Jde o koncept veřejné šicí dílny, kterým chci podpořit sdílenou ekonomiku. Mám tu overlock, coverlock, což jsou speciální stroje, které doma ne každá švadlenka má. Takže si je nemusí pořizovat, když si chce jenom začistit dolní lem kalhot nebo sukně, a může přijít sem,  za hodinový poplatek na energie a pronájem. Jsem tu zatím každý čtvrtek celý den, postupně bych chtěla přidat další dny.
Vy jim poradíte i se šitím?
Určitě dám radu ohledně stroje, jeho funkcí, ale šití bude samostatné. Nicméně, když bude někdo potřebovat nějaké technologické postupy, můžeme se domluvit na vypsání kurzu. Nyní mám hlavně kurzy pro začátečníky, ale poptávka je i po mírně pokročilých.
Jaký je zájem, čekáte spíše mladé nebo starší účastníky?
Zájemci se postupně začínají ptát a ozývat se. První kurz byl 25. března pro tři zájemkyně. Strop mám pro čtyři osoby. Zaprvé kvůli počtu strojů, ale i proto, abych se všem mohla individuálně věnovat. Nyní se hlásí spíš maminky na mateřské, ale mám i starší ročníky. Tak uvidíme.
Nakonec jste tedy vše pěkně skloubila: pedagogické vzdělání s šitím. Co je podle vás začínající švadlenky nejtěžší naučit?
Hodně narážíme na prostorovou představivost, kdy z plošného materiálu máte udělat trojrozměrný objekt. Navíc šijete z rubu, ještě horší je to u podšívkovaných oděvů…
Co je pro švadlenu nejtěžší ušít? Z čeho jste měla noční můry?
Když jsem šila svatební šaty. Byly jednoduché, minimalistické, ale noční můru jsem měla z toho, že se píchnu, nevšimnu si toho a zašpiním je.
Píšete, že ráda dáváte věcem nový život. Přešíváte si i oblečení?
Umím to a můžu to zájemce naučit, ale přiznám se, že strašně nerada pářu, takže oblečení spíš zkracuju, zúžím, ale do větších úprav se pouštět nechci. Pro upcycling mám spíš ráda větší věci, jako nábytek. Čalounila jsem židle, křesílka, ráda pracuji i se dřevem. Nový život pro mě je i to, že věci zachráním od smetiště a mohou ještě sloužit. V podstatě všechno zařízení dílny, kromě dvou nových strojů, je z druhé ruky. Něco jsem dostala po babičce a od dobrých lidí, něco ulovila na bazaru, dva stoly pod stroje jsem vytvořila rozřezáním velké desky, nádobí v kuchyňce jsou úlovky z bleších trhů nebo Garage Saleu…
Kromě oděvů jste šila hračky, dokonce i boty. Jakou největší kuriozitu jste ušila?
To fakt nevím…, ale jednou jsem na instagramu sledovala švadlenku, která šila hračky podle dětských kreseb. Taky jsem podle obrázku ušila neteři tučňáka a medvídka vojáčka, kterého si přála od Ježíška.
Fandíte slow fashion, soběstačnosti a udržitelné módě… Jak ale docílit toho, aby lidé nekupovali lacino v řetězcích, když látky jsou dost drahé?
Je to tak, šití bylo dříve výhodné, dnes to není nejlevnější. Možná se to vyplatí třeba u merino oblečení. Když si ale něco svého ušiju, vyberu si kvalitní materiál a ušiju si to kvalitně. Mám nemoc z povolání, takže v obchodě vidím, jak je hodně věcí nekvalitně ušitých. Štve mě, že tohle je průmysl schopný produkovat. Snažím se, aby vše bylo precizní. Zákaznicím, které se spokojí s tím, že něco není dokonalé a nebude to vidět, říkám: Samy si šijte, jak chcete, ale u mě se to naučíte pořádně.
Jaké jsou vaše nejbližší plány, očekávání?
V dubnu se chystám otevřít a nabídnout prostor pro řevnický Garage Sale. Ráda bych tu časem nabídla i nějaké látky a doplňovala se v sortimentu se švadlenkou, která v Řevnicích funguje. Určitě by bylo super, kdyby se povědomost o dílně víc rozšířila a lidé začali chodit na kurzy i do otevřené šicí dílny. Mně to dává smysl, nemusí si pořizovat stroj, který použijí dvakrát do roka. Ráda bych vytvořila svou kolekci. A když budu šít, nechci tu být sama, ať je tu živo!

Šicí dílna UŠILASI
Nám. Krále Jiřího z Poděbrad 44
E-mail: dilna@usilasi.cz
Telefon: 777 614 734

Text: Pavla Nováčková